Jsem doma
Stojím nad mísou. Ruce, tvář i stehna od zvratků a slin. Vedle mě teče naprázdno voda do umyvadla, to aby mě nikdo neslyšel.
Jsem doma, to je vždy peklo. Nedokážu se zastavit a jím. Proto domů jezdím jen jednou za měsíc. Tady se neovládám, pořád něco jím, ukusuji, uždibuji...zaplňuji v sobě to prázdno, i když jsem doma, v místě kde jsem vyrůstala, jsou tu lidé co mě milují, já tu jsem nešťastná. Cítíím se tu jako na návštěvě. I přítelkyně mého bratra patří do rodiny víc než já.
Se mnou v téhle rodině nepočítají. Od svých patnácti jezdím domů jen na víkendy, kolikrát ani to ne. Teď poslední dobou se sem snažím jezdit co nejméně. I když už ve městě kde studuji nemám žádné povinnosti, stejně si je vymýšlím, abych nemusela domů.
Cítím se tu ještě hůř, ještě víc nemilovaná. Je to blbost. Máma mě miluje, brácha, prarodiče.... o celé rodině mžu říct, že jsou rádi když přijedu. Ale já to tu nezvládám. Vždy když přijedu čekají netrpělivě mé vyrávění co je nového, co dobrodružného a úžsného se v mém životě přihodilo... ale já jim nemám co říct. Mám pocit, že je všechny zklamávám. Představují si mě, jako někoho, kdo životem proplouvá se samými úspěchy. A co já jim můžu říct? Že za můj největší úspěch minulý týden považuji to, že jsem zvládla tři dny nezvracet? Že jsem dokázala vzrušit chlapa i když jsem takhle tlustá?
Ne, to jim říkat nemůžu, musím se tu furt smát a tvářit se, jak jsem hrozně spokojená. A tak jím, všichni ze mě mají radost, nosí mi dobroty, čokolády... které já okamžitě zvracím. Je to těžké udělat to, aby to nikdo nepoznal. Pořád tu někdo je, pořád mi někdo stojí za zády. Je těžké jít zvracet když za dvěřma záchoda furt někdo chodí. dneska jsem musela čekat dvě hodiny, než se všichni sebrali a odjeli, já se vymluvila na únavu (večer jsem byla pařit) tak mě nechali být se vševědoucím úsměvem na tváři a odjeli. A já zvracím, už asi půl hodiny, snažím se ze sebe dostat všechno, co jsem za celý den snědla, je to nemožné, část už se mi vložila do špeků a to co zvracím je už jenom prázdná hmota, zbavená všech kalorií, cukrů a tuků, které už vesele obalují mé tělo.
Do háje, už zase zvracím krev.
V pondělí odjíždím pryč, týden nebudu jíst. Nebo budu, ale jen zeleninu. Vydržím to bez přežírání a zvracení. Slibuji.
Musím, nechci být tlustá.