můj život s bulimií

Ahoj, prosím napiš mi, tuckova.ivca@seznam.cz, napiš mi cokoli, i kdyby špatnýho. Zajímá mě jak ti je po těch letech, chci ti pomoct, aspon si popovídat! Moje kamarádka má bulimii, prožívá to samé co jsi psala ty, můžeš jí pomoct! Ať uz pozitivně nebo jako odstrašující příklad! Napiš. Ivet

Ahoj, vylecila jsem se z bulimie, PPP jsem trpela vice nez 10 let. Pokud budes chtit, rada ti pomuzu, a predam rady a zkusenosti, jak z toho ven.
Dá se to zvládnout!
Drzim palce, Lucka
vzajetijidla@gmail.com

Ahoj zlatíčko, nevím jak moc už jsou tyto texty staré........
Je to už 10let co mi připadá každý den stejný. Dny týdny, měsíce, letí. já však stále prožívám jeden a tentýž samý den.....
Ráda bych věděla jak jsi na tom dnes? Zdal-li budeš příkladem nebo vrbou?
Nechci promrhat takhle celý život!
Budu ráda, když napíšes.....miselina1986@gmail.com

Proč myslíš na smrt?
To je to tak zlí?
Lituješ se, a říkáš že bys nevydržela ostudu,
a pro to se užíráš a čekáš až to nevydrží tvoje tělo?
Je to hloupí.
Proč si myslíš že se čekání něco změní?
Chceš žít, ne? Udělej pro to něco!

Ahoj :) Jmenuju se Jana a je mi 23 let. Nejsem bulimička, anorektička a nemám vlastně žádný problém s příjmem potravy. Jsem studentka Masarykovy univerzity v Brně a píšu diplomovou práci o bulimii a tak si procházím různé blogy a hledám dívky a mladé ženy, které by byly ochotné podělit se semnou o svůj příběh. Všechno je samozřejmě anonymní. Jestli chceš vědět, proč zrovna bulimie, tak navazuji na bakalářku, která se věnovala anorexii, protože moje blízká kamarádka je anorektička a já se chtěla dozvědět víc. Kdyby jsi měla zájem, byla bych moc ráda. Omlouvám se, že to píšu veřejně, ale nikde jsem nenašla kontakt. Můj email je: Farbakova.J@seznam.cz. Měj se hezky a přeju Ti hodně štěstí! :)

Ahoj,potýkám se s bulimíí už 10 měsíců a i tak málo oproti jiným stačí na to, abych byla na dně. Rozumím ti, jak ti je. A chci se s tím taky vypořádat, ale je to dost těžké. Každý den si říkám, jo to pujde, dnes to dám. Ale vždy je nějaký jídlo jako spouštěč pro to jít zvracet. Ale je to o vůli a o tom, to vše ukončit, jako by to ani nikdy nebylo. Zapomenout na to, že umíš vykopnout ze sebe to, co si snědla.. :) pujde to, já to taky nevzdávám, taky to nevzdávej :)

Ahoj, také jsem NEnáhodou narazila na tenhle blog a tolik věcí je tak přesných, že jsem i ráda, že vím o existenci někoho, kdo je na tom naprosto stejně a že nejsem sama, kdo se plácá už id 17 v takových sračkach ( je mi 21)...... Od anorexie jsem přešla k tomu, co popisuješ ty.... Přečetla jsem všehny příspěvky od tebe tady a chapu, jak ti je...... normlanimu zdravemu cloveku to ale nevysvetlis........ Pokud v tom jeste lítáš, tak snad jsi v poradku a kldině bych s tebou tohle rozebrala, treba nam to pomuze obema, kdyz se vykecame.....

Ahoj, bohuzel ne omylem jsem narazila na tvuj blog. Bohuzel poslední prispevek tu nás pred dlouhou dobou, takze doufam, že jsi v poradku. Pokud ano a chces si o tom popovidat, ci si snad vzajemne dodavat motivace a podpory k tomu ovladnout we a neudelat to znovu, budu rada...

Chtěla jsem ti říct, že ti rozumím, v tom temném kruhu plný bezmoci bloudím taky. Není cesty ven a už ani nevím jak se to stalo.Bulímie přízrak, který nechce odejít mě trápí asi už 7 let, někdy si myslím, že je vše v pohodě, kontroluji se, jím zdravě ale najednou mě to přepadne a nějaký vnitřní hlas mi říká, tak to sněz,přejez se, vždyť víš, že je i jiné řešení a tak splácám pátý přes devátý a pak to vyzvracím.Nikdo nic netuší, nikdo nic neví, jsem v tom sama, navenek usměvavá, vevnitř úplně rozedraná,nemůžu to nikomu říct, nepochopili by to, nebo by nevěřili, už ani nevím, jaké to je se jen tak najíst a nemýt výčitky svědomí. Pokaždé, když se vyzvracím si řeknu, už to neudělám, tohle bylo naposledy ale nikdy to nedodržím.Vím, že mám depresivní stavy, kdy si přeji umřít nebo někam zalézt a už nikdy nikoho nevidět, nemuset se přetvařovat jak jsem šťastná, když to není pravda.Jak dlouho se dá takto ještě žít....... Jsi mladá ,požádej o pomoct, ať to aspoň jedna z nás dokáže a vyzraje nad tímto démonem. Mě je už 30 let a nevím jak dlouho to ještě dokážu snášet, mám 2,5 letého syna, který musí občas snášet mé hrozné nálady a přívaly vzteku,kdy mě rozčiluje všechno i to, že já žiju a nejsem schopná se ani zabít, zaslouží si takovou mámu?Já ho miluju moc ale někdy je to silnější nebo se ze mě stane alkoholik.

Je mi padesát let, bulimií trpím od svých 16 let a zvracela i v době těhotenství. Je to hrozné, ubližovala jsem své dceři, ještě když nebyla na světě. Přitom jsem si jí tak přála, modlila se/přitom nejsem věřící/, abych miminko měla. Maruška se narodila zdravá, krásná, měla 3,68kg a 51cm. Nevím, jestli k tomu, aby tak pěkně vyrostla stačilo to, že jsem snědla kilo pomerančů, kilo mandarinek a k tomu nějaké jogurty denně, zdravé jídlo jsem nezvracela. Dnes je jí sedmnáct let nikdy nebyla nemocná, je to holka, jak se říká, krev a mlíko. Horší je to s psychikou. Nikdy se neuměla pro nic nadchnout, nikdy jí nic nebavilo, přestože jsem jí do kroužků dávala, měla talent skoro na všechno, jen nedokázala vydržet, protože já to díky mé nemoci také nedokážu a neuměla jsem jí nikdy vysvětlit, jaký je to krásný pocit, něčeho dosáhnout a že to taky nějakou dobu trvá, než ten úspěch přijde. Místo toho, jsem jí vše dělala a dělám jednodušší, nemusím se dohadovat a mám pak klid na své přejídání a blití. Jen dva roky jsem vydržela nezvracet, pomohla mi v tom pycholožka, bohužel nemám dostatek financí, abych jí nádále navštěvovala.Chodím na psychiatrii, beru Prozac, ale nepomáhá. Je to prostě v člověku, musí se v nás něco zlomit, ale nevím jestli se mi to někdy ještě podaří, pokud mi v tom ani štěstí mého dítěte, nezabránilo a bulímie vyhrála. Co je platné, že mi lidé říkají, že jsem milá, hodná, dobře vypadám, když uvnitř jsem sama pro sebe úplné nic, sračka, která v životě nic nedokázala. Trošku se odlišuju, mám ráda své tělo, nemám ráda sebe jako člověka. Nebojím se žádné jiné nemoci, nechci už žít, nechci tu už překážet a trápit své blízké, tahle nemoc je totiž i finančně velmi nákladná. Všichni o mé bulimii vědí, mé kamarádky, manžel a dokonce i má dcera. Nikdo nedokáže pomoci, nemůže, protože neví, co se ve mě děje. Jen se hodně lidí diví, proč tu nechci být. Přeji Všem hodně sil a štěstí v boji s touhle bestií a prosím mladé lidi, nezačínejte....budete celý život trpět, nebudete nikdy šťastní.

Všechny moc zdravím.Je to pár měsíců co jsem nezvracela,ale potřebovala jsem pomoc.Sami to nikdy nezvládneme.To už teď moc dobře vím.Je moc důležité s jakými lidmi se člověk stýká.První krok udělat, je svěřit se někomu.Byla to tak strašná úleva,ale hlavně reakce těch lidí mě strašně zarazila.Myslela jsem si,že se jim zhnusím a hlavně manželovi,ale naopak ještě víc nás to sblížilo.Další krok byl ten,že jsem šla na odblokování.Musela jsem jít asi 4x.Problém se našel vlastně už v dětství.Bylo to těžký,věci který vypluly na povrch a o kterých jsem nikdy nikomu neřekla.Teď jsem tak šťastná,ani si nepamatuji kdy jsem se takhle cítila.Jen jsem přežívala,teď konečně žiju.

Milé slečny,
soucítím s Vámi. Mě samotnou poslední rok občas přepadne záchvatovité přejídání a následné výčitky a zvracení..
Nikdy bych si dřív nemyslela, že to potká zrovna mě. Hodně nad tím přemýšlím, co je vlastně ten spouštěč, proč se tak nenávidím a myslím si, že jsem nechutně tlustá a ošklivá. Vím, že jsou na světě mnohem silnější dívky, které se ovšem svým vzhledem netrápí. Myslím,
že bychom žádná z nás neměli přestat hledat příčinu a pořád dokola se ptát PROČ? Věřím, že jednou ta odpověď přijde a budeme zase normálně žít. Nebojte se to někomu říct nebo probrat své dětství s rodiči, tam se může skrývat právě to řešení. Musíme se naučit se mít zase rádi, protože my jsme se na tenhle svět narodili proto, abychom ho prožili šťastně a v lásce nikoliv v utrpení a sebetrýznění. Přeju Vám všem hodně síly v hledání a milování sebe samých.
Kdybyste jste si kterákoliv z Vás chtěli promluvit, klidně mi napište. Budu ráda :-) můj e-mail: tereza.sayen@seznam.cz
Tereza

Já teď lítám už rok v bulimii a nevím, jak se z toho dostat. Nechtěla bys někoho, kdo by tě podporoval a zkoušel se vším přestat s tebou? Vím, jak se ničím, ale zatím jsem neměla dostatečnou vůli s tím vším skoncovat. I když bych moc chtěla. Díky
http://pomocmambulimii.blog.cz/

Zdravím všechny.
Peti,ten tvůj vzkaz je krásnej... i já se rozplakala. Kéž by každá z nás ty slzy dokázala proměnit v sílu,... v sílu bojovat. Kdyby každá slza kterou vybrečíme byla krůčkem k uzdravení, ke štěstí....
Život je křehčí víc, než si kerákoliv z nás umí představit. Já už asi 3 mesice (až na pár vyjímek) nezvracím... aco co mi "pomohlo"?... zdraví.. Moje nemocné srdce. Tak strašně se bojím,že to moje srdce nezvládne,to jediný mě drží od zvracení... Skazila sem si život. Když sem ležela nad záchodem a zvracela, cítila jsem jak je mé tělo slabé, jak mě bolí srdce...špatně tluče pocelý den... a já z toho měla "radost"... nevážila sem si života a chtěla sem umřít. Teď, když vím, že sem opravdu nemocná.... lituju... Tu sílu co jsem brala svému srdci zvracením a bylo mi to fuk, tak vím, že ji jednou budu potřebovat.. Třeba až budu mít děti. Budu šťastná a pak se mi mé srdce připomene a řekne ,, je čas Ti to utrpení vrátit".. a já se budu modlit za každou vteřinu naživu se svoji rodinou...
I přesto jak se bojím,stejnak se najdou dny, kdy moje nenávist k sobě má větší sílu a já zvracím a nadávám srdci " tak už nebij!!". pak zase lituju...
KOlotoč,který ne a né se zastavit...... občas ho de přibrzdit antidepresivy... ale stejně se točí.... a ja vím, že ikdyž se ho někdy dokáže zastavit.... nikdy není jistý,že se znovu neroztočí...a celý život ho muší hlídat...stačí malá chyba i né třeba vlastní,malá neporoznost....a on se roztočí..

Je mě 38 let a bulimie se mě vrátila skoro po 20 letech.Nikdo z mé rodiny nemá vůbec tušení.Nechci takhle žít,tak se snažím s tím něco udělat.Dokonce jsem se odhodlala a šla k psycholožce,ale popravdě,žádná úleva.Začátkem prosince jdu na rodinné konstelace.Doufám a věřím,že se najde příčina mých problému.Muselo se něco stát už v dětství.Hodně jsem o tom četla a mnoho lidem tyto konstelace pomohly v životě.

Je to strašné. Zvracet jsem začala už ve 20 a nikdy jsme se toho úplně nezbavila, je mi 49 let. Třeba dokážu přestat na půl roku, ale pak se to stejně vrátí. Asi se toho nezbavím nikdy, docela se bojím rakoviny žaludku. Fakt už nevím, co s tím...

Všechny jste mi neskutečně blízké a každé z vás přeji zvítězit a vyhrát. Rady vám dát nemůžu, bylo by to pokrytecké... prostě se musí něco zlomit v nás. A nikdy nevíme co to způsobí. Ale ten okamžik "zlomu" si každá z nás zaslouží! Píšou mi tu samý skvělý a inteligentní bytosti (co podle písmenek můžu soudit) a už jen proto si žádná z vás tohle nezaslouží. Tohle soukromý peklo. Musíme z toho ven, ale univerzální recept neexistuje... Vše co bych vám chtěla říct, bylo do vzkazů moc dlouhé, proto jsem tomu věnovala samostatný příspěvek: https://muj-zivot-s-bulimii.estranky.cz/clanky/denik/brecim---nad-vami...nad-sebou.html - doufám že takhle si to přečte víc lidí, než jen ti co se prolouskají až ke vzkazům.
Prosím přečtěte si to. Jak s tím naložíte, je na vás.
Hodně sil.

Děkuju vám moc za pochopení...

Musíme být silné a s touhle bestií bulimií bojovat...tohle není život:( Nejhorší je, že si to člověk uvědomuje, co všechno dělá špatně...ale pak stačí jeden špatnej den a padá do toho znova a znova...

Obdivuji všechny co se odhodlali k terapii... já zatím nejsem dost silná na to přiznat, že jsem vlastně tak slabá...

Při čtení tvého blogu jsem se normálně rozbrečela. Tak přesně jsi tu popsala všechny ty pocity. Nikdo by to nevystihl lépe...Bohužel i já jsem jako ty. Stejně jako ty vím, že bych se měla léčit, zároveň na to ale nemám sílu ani odvahu cokoliv dělat. Nejde s tím přestat. Přesně jak píšeš, když jednou začneš, už není cesty zpět. Tak se jdu dál utápět v depresích a kompenzovat to záchvatama žravosti s následným zvracením, protože i když to spousta lidí v mém okolí o mě už ví, nikdo mi opravdu nepomůže. Já prostě asi mám mít takový osud...

Ahoj všichni, po té, co jsem objevila tento blog, tak jsem byla ráda, že můžu někde vyjádřit své pocity...na druhou stranu je mi líto, že je nás v tom víc. Bulimie je svině a je mnohem jednodušší nezačít než přestat.
Teď něco o mě.
Poprvé jsem do toho spadla asi ve 14. Pomocí antidepresiv a hospitalizace na psycjiatrii jsem se z toho dostala. Nyní je mi 27 let a lítám v tom znova. Ani nevím, jak se to stalo, ale je již 2 roky zpět a já s ní těžko bojuji. Jsem na tom podobně jako autorka tohoto blogu. Okolí mě má za sebevědomou pěknou a štíhlou a přitom neví, jak já své tělo nenávidím. Snažím se přestat a taky se o tom snažím mluvit - je to těžké přiznat, že jíte cíleně s tím, že to stejně vyzvracíte. Ani nevím, kolikrát jsem si už řekla, že přestanu...můj cíl je přestat s bulimií a mít ráda své tělo, ať je jakékoliv...zkusíte to se mnou? Můžeme se motivovat vzájemně.