na dně
Je mi špatně, hodně špatně. Ze mě. Z toho jak žiji a co dělám.
Je ze mě úplné hovno, úplné nic. Ošklíbám se nad bezdomovci co loví jídlo z popelnic, a pak dělám to samé. Při mém posledním záchvatu jsem prohledala koš, protože jsem si pamatovala, že jsem tam při posledním záchvatu vyhodila polovinu čokolády. Hrabala jsem se v něm jako smyslů zbavená a když jsem tu čokoládu konečně našla, narvala jsem jí do sebe během vteřiny, zapila to vínem a běžela zvracet. Člověk už víc klesnout nemůže. Může. Může si třeba rvát prsty do krku na veřejných záchodcích při obhajobě své práce, jen proto že si v nedaleké pekárně koupila koláč. Chtěla jsem ho sníst a neřešit to, ten den jsem měla akorát jablko a ovesnou kaši. Ale myšlenky na to, jak to jsou jenom sacharidy a co všechno to se mnou udělá... a že svojí dávku sacharidů jsem vyplejtvala už tou kaší... no, běžela jsem hned po obhajobě na záchodky a snažila se to vyzvracet. Nešlo to. Plivala jsem jen krev, klepala se, zmodrali mi prsty na rukou. Navíc se z vedlejší kabinky ozval zvuk splachování.
Neměla jsem u sebe kartáček, ani voňavku nebo aspoň vlhčené ubrousky. Vsadím se, že pach zvratků se kolem mě musel šířit a každý to na mě poznal.
Ještě ten večer jsem odešla z oslavy úspěšných obhajob jen s myšlenkou na jídlo. Zastavila jsem se ve večerce, nakoupila si všechno co mi přišlo pod ruku, sežrala to a abych se potrestala, zvracela jsem, dokud jsem nezačala ztrácet vědomí. Doplazila se do postele, klepala se a brečela.
Vsadím se, že nikdo z mých "přátel" co se mnou seděli v hospodě a přemlouvali mě ať zůstanu, netušil co právě dělám.
Je mi z toho smutno.