Noční zpověď
Je mi špatně.
Právě jsem se vrátila z posezení s kamarádem... no, kamarádem... člověkem, který mě miluje a se kterým bych mohla být šťastná... rozumíme si a svým způsobem ho mám moc ráda...
Ale bojím se. Bojím se všeho co by mohlo být. Nechtěla bych ho zkamat. Jsem úplně jiná, než mě zná.
A nechci se přetvařovat ještě častěji, než už musím teď. A přiznat svoje problémy? NIKDY!
Věřím, že bych pro něj najednou byla úplně cizí člověk... jemu se líbí, jak vše beru s nadhledem a dělám si legraci i z těžkch chvil... ale už neví, že jsem vlastně troska.
Tlustá troska.
Nechci, nikoho zklamat.
Dokud nebudu dokonalá.
Teď tu sedím a je mil íto, že jsem ho zase odmítla. Ale holku jako já, jako jsem OPRAVDOVÁ JÁ, by fakt nikdo nechtěl. Můj úděl je, být sama. Nezasloužím si, aby mě měl někdo rád.
Chce se mi zvracet. Nemám co. Dnes jsem jedla jen ovoce a teď cítím prázdný žaludek. Přemýšlím, že si udělám rýži a přežeru se jí - jen abych měla co zvracet.
Musím se potrestat.
Že jsem si vůbec mohla připustit, nějaký vztah. Stejně by mě srazil ještě víc na dno. Jako ti před tím.
Chci jíst, zvracet, rvát si prst do krku, dokud ze sebe všechno nedostanu. Všechno podělaný žrádlo, co mi ničí svět, a všechny myšlenky... dokud mi nebude opravdu zle.
Fyzická bolest občas zastíní tu psychickou. Ale častěji je to naopak.
Uvidíme.