můj život s bulimií

Ahoj Péto,
po tom co jsem četla tvůj blog a vzkazy ostatních, jsem ráda, že to někdo cítí stejně. Já sice nezvracím,ale cpu se projímadlama jak jen to jde. Už jsme se dostala do takové fáze, že už ani ty nepomáhají. Moje tělo si zvyklo a na zvracení nemám.:( Jak už psala Di, taky se bpjím těhotenství,ale bojím,se že ty děti mít ani nebudu moc mít, když si takhle kazím život. Tak ráda bych se z toho dostala,ale sama na to nemám a nikomu to povídat nechci. Cítím se tak moc trapně, že to není možný.:( Každý řiká,že je jedno jaký jsme a že to jde i jinka hubnout, ale když už do toho jednou spadnete je těžká cesta zpátky.

Bulimie a anorexie (a koureni, alkoholismus, ...) jsou hovadiny zpusobene stadni mentalitou. Kazdy clovek je krasny (kdyz pominu kanibalisticke warlordy z Afriky) a je to jen o tom si kolem sebe vybudovat okruh lidi, kteri tu krasu vidi. Kdyz ji nekdo nevidi, tak ho nakopej do prdele a popojed – a je uplne jedno, jestli jsi tlusta, hubena, zelena, s akne ci bez, s jednim okem nebo bez vlasu.

Ahoj Péťo,
píšu Ti protože mě zaujal tvůj blog, ..zaujala si mě Ty, to,jak jsme "stejné".(a néjen my 2)
Ty pocity,které tu popisuješ, tvůj příběh PPP je tak odporně podobný tomu mému, že když si to tu čtu,jako bych četla své vlastní myšlenky. Chce se mi brečet. Chce se mi kůli sobě, kůli Tobě, kůli každé,která je na tom stejně.
Takhle se žít nedá. Víme to všechny, ale žádná z nás nemá sílu žít jinak.
Bulimie nám pořád jenom připomíná, jak slabé a špatné jsme- a to si "léčíme" bulimií. Nekonečný začarovaný kruh, ze kterého nejspíš není cesta ven.
Já se začala léčit.Děsně dobře,silně a vítězně sem se cítila. Byla sem šťastná už jen proto,že sem dokázala s tím něco dělat. Byla sem 100% odhodlaná se zbavit toho hnusu PPP. Měla psychoterapeuta i nutriční poradkyni. Ale...
Zklamala jsem. K psychoterapeutce sem jednoho dne nepřišla. A teď ikdyž mi schází, se bojím objednat.Protože sem zklamala a budu jí muset vysvětlovat PROČ!..budu se muset obhajovat. Vím,že bych musela lhát,abych se nějak ospravedlnila...Bojím se.Jako kdyby mě tam na mě snad čekala s vařečkou v ruce a se řevem a výčitkami mi měla naplácat! Nesmysl,já vím.
Nutriční mám. NAŠTĚSTÍ k ní chodím jen 1xza3týdny. A přesto jí občas musím lhát,protože nedodržuji to co mám. Zvracím, nejím... Ale tak strašně se stydím, že jí to říct nemůžu. Pořád mi říká, jak ze mě má radost, že to zvládám. A já v hlouby duše brečím, že kdyby věděla... zklamala bych i ji.
A čím víc takhle musím lhát, tím víc se musím přemlouvat, abych tam šla. Moje "léčba" nabírá jistý konec. A já to začínám pociťovat stále časněji a intenzivněji a dostávám se do stavů,který sou jen těžko slučitelný s normálním životem.S jakýmkoliv životem. S žitím.
Nikdo kolem mne to neví. Lítám v tom už 4 roky. Poslední půlrok je děsný. Šak Tobě nic vykládat nemusím. Ty víš svý. Víš tak vlastně i mý.
Petruško, držím ti palce ve zvládání těch nechutných stavů sebenenávisti.
přála bych Ti, aby si dokázala se toho zbavit. Aby si patřila do té 1/3 holek ,které se dokázali uzdravit..... Protože takovýhle život, si žádná nezaslouží .

Ahoj, jsem ráda (i když na jednu stranu mne to mrzí) že nejsem sama,s bulimii jsem začala asi ve třeťáku na střední,přesně vím kdy se to stalo a co bylo příčinnou (příčina odstraněna a já v tom lítám dál). Díky té potvoře jsem odešla z vysoké a přihlásila se znovu až po dvou letech, jednoduše jsem měla hodně náročný obor kde bylo třeba po škole makat a makat totéž o víkendu a já to s mou milou průvodkyní bulimií nestíhala, štve mě to o to více, jelikož vím, že jsem na tu školu měla. Nyní mám necelý měsíc do státnic, bakalářku jsem odevzdala a její psaní provázely epizody zvracení, je to tak těžké...opět jsem si nevybrala nejjednodušší obor, ale rozhodla jsem se té potvoře bulimii toliko nepoddávat. Neskutečně mě štve jak mí vrstevníci minulý rok získali magisterské tituly a já jdu letos k bakaláři...mám se vdávat, konečně mám muže co mě miluje a ani to mi nepomohlo k tomu s tím přestat, přála bych si miminko ( přeci jen na na navazující mag. studium jsem už dost stará připadala bych si tam jak blbec). Mám panickou hrůzu z těhotenství, každý se mi diví proč (ale já znám reálný důvod), vzhledem k oboru,který studuji mám dost možností jak si nechat pomoci, jenže díky tomu také vím, že v případě bulimie je to běh na dlouho a dosti nejistou cestu úspěchu. Moc ráda bych si s Vámi některými psala, abychom jsme si dodávaly sílu a podporu. Zatím se mějte krásně

Ahoj, moc vám holky držím palce, aby jste našly sílu a bojovaly!!! Život není žádná prdel, a kdo nezabojuje, prohrává....
Chci vás poprosit o pomoc. Píši bakalářskou práci na téma PPP...pokud by jste měly zájem pomoci svým příběhem, a tím se trochu vypovídat a zrekapitulovat si myšlenky a pocity.....budu neskutečně ráda, kdybyjste mi váš příběh poslaly na: benem@email.cz
Kdyby některá z vás potřebovala ohledně toho, jak s nemocí bojovat, poradit, nebo jen podpořit...moje sestra trpěla také bulimií...neváhejte a nebojte se na můj email obrátit!!! Vyslechnu vás a budu se snažit vám pomoci.
Mějte se krásně a ať se vám daří.
M.

Ahoj,
taky tě chápu .. i já si to prožívám. Nesnáším se za to! ;/ Chtěla bych z toho ven, jenže rodičům se to bojím říct- neřeknu jim to, nedokážu to..
přijde mi, že život už kolikrát pro mě nemá smysl- člověk pořád myslí na svojí postavu, vzhled a jídlo .. copak to je život?

ahoj, nevím jak to říct ale vlastně tě i chápu .... mám totiž stejný problém :( zítra jdu na první terapii, chci se léčit ...