můj život s bulimií

 Chtěla bych tu objasnit, proč vznikly tyto stránky.

Nejedná se o žádný z pro ana blogů, to jen tak pro začátek.

Pokud jsi pubertální holka co hledá radu jak se zničit tím, že nebude vůbec nic jíst a jak to udělat aby neměla hlad, popřípadě jak co nejlíp zvracet, prosím běž pryč. A nebo zůstaň, možná to pro tebe bude lepší, když si přečteš, co s sebou přináší bulimie, jak se tvůj život, tvá psychika i tělo změní... a ne, není to k lepšímu. Hubená neznamená šťastná. Vím to, i když můj mozek mě stále přesvědčuje o opaku, je opravdu těžké s tímhle bojovat a jakmile už se ti tahle rovnice jednou zakoření v hlavě, začíná to správné peklo.  

Tento blog vznikl hlavně pro mě, potřebuji se někde svěřit, vypovídat, ventilovat to co se mi honí v hlavě. A kde najít lepší místo, než na anonymním internetu. Klasický deník si psát nemůžu, už jen ze strachu, že by si ho někdo přečetl To já nemůžu dopustit, pro okolí jsem ta dokonalá za každé situace.

Ale potřebuji místo, kde se můžu vypovídat, je toho na mě moc, potřebuji své myšlenky předat dál. Třeba tenhle blog nikdy nikdo neobjeví a já si budu psát jen tak do větru, proč ne, hlavně že budu psát. Musím. Už to déle nesnesu, být sama se všemi mými myšlenkovými pochody a trápením.

Byla bych moc ráda, pokud přece jen někdo tento blog najde, aby si z toho vzal nějaké ponaučení, i když ne, to je špatné slovo. Spíš aby na něj nějak zapůsobil a donutil aspoň trochu přemýšlet. Předpokládám, že jako první tento blog objeví dívky/ženy co jsou jako já... já sama nejraději trávím čas tím, že procházím internet a hledám stránky zabývající se poruchami příjmu potravy, deníky bulimiček, anorektiček apod. člověk by ani nevěřil kolik nás je. Nás nešťastných existencí. Jakmile do toho jednou spadnete, cesta ven už není. Ne bez cizí pomoci. Já sama bych jí potřebovala, vím to, ale snažím se přede všemi vypadat tak silná jak jen to jde, že bych nikdy nedokázala za někým přijít, a přiznat to, že jakmile se za mnou zavřou dveře bytu, odhodím svou veselou a bezstarostnou masku, spadnu na postel a brečím, už ani nevím proč, snad jen ze zvyku. Zatím mám ještě sílu, nějaké nutkání, co mě nutí se z té postele zvednout a jít dál. Jít na výstavu, tancovat, projít se do parku, tvořit... ale bojím se dne, kdy toto nutkání zmizí. Několikrát jsem se už přistihla, že bych chtěla lehnout do postele, dát si peřinu přes hlavu a už nikdy nevylézt. Jen si rukama objímat tělo a koukat do zdi a doufat, že třeba srostu s prostěradlem, že najednou nebudu. Že budu jen kus prostěradla, který pak někdo vezme, zmuchlá a hodí do pračky a já se tam budu točit a točit...

Ale nemůžu, nemůžu zůstat v posteli... musím něco dělat, musím vstát, musím jít ven, musím být nejlepší, musím se tvářt spokojeně, musím...

Jsem už tělo co chodí a plní věci, co se od něj očekávají. A v žádné z nich nesmí zklamat.

A vím, že nejsem sama, přečetla jsem už tolik příběhů anorektiček a bulimiček a v tolika z nich se poznala. A teď se k nim přidávám. Už mi nestačí jen číst o tom, kam to dopracovaly jiné, už musím napsat i svůj příběh. Ale vypadá to, že u mě se happy endu nedočkáte. Nemám na to, někomu přiznat, že mám problém. Takže pokud to se mnou nesekne někde uprostřed ulice, nebo se mi nezastaví srdce při mém dalším sklánění se nad mísou, nikdo z mých známých a rodiny, se nedozví, co mi je... ani psychologovi, téměř cizímu člověku bych se přiznat nedokázala. 

Proto sázím na tuto cestu, na to, že se svěřuji jakémusi prostoru lidí bez tváří. Nevidím vás a nevidíte mě, nevidíte jak vypadám a já nemusím hrát nějakou cizí osobu abych splnila očekávání co na mě lidi už jen kvůli vzhledu mají. Můžu být tím, kým opravdu uvnitř jsem. Budu se snažit sem psát vše, tak jak to je. nic nepřikrášlovat a nezatajovat. Chci vám říct všechno.

Doufám, že můj blog může být i berličkou pro někoho, kdo je na tom podobně jako já, aby si uvědomil, že takhle skončit nechce a začal s tím, sakra, něco dělat.

PS.: pokud mě někdo pomocí tohoto blogu poznáte, prosím pomožte mi, zastavte mě. Tento blog je tak trochu i mé volání o pomoc. Ale nikdy bych vám to do očí neřekla.

Na začátek trocha mé poezie, která vše vystihuje.

 jediným přítelem flaška vína,

zvratky v záchodové míse

jsi nic, jsi hovno,

už se na tebe nechci dívat

nevíš co dělat

skončila jsi

tlustá, neschopná, smutná

sama

žereš, cpeš se, jíš,

brečíš a nadáváš si

prst do krku, ještě hloubš,

zvracíš

zrcadlo, ten věčný nepřítel

stojíš před ním,

jsi nahá, od slz a zvratků,

hlavně nepřiber

nikdo tě nechce,

jsi tlustá a špekatá,

motáš se, klepou se ti ruce,

nesnášíš se

piješ, jediný co zvládáš,

není to voda,

máš ráda ten pocit,

když padáš

na kostech hory sádla,

mačkáš ho a brečíš,

nikdo tě nechce vidět,

bez prádla

nesnášíš se a piješ,

chceš být konečně šťastná,

srdce ti bije, víc než obvykle,

ale nežiješ

je ti hrozná zima,

je noc nebo ráno?